KoloběžkyNa koloběžkách na horách se v poslední době staly velmi populární v různých směrech – od zábavy pro děti, přes dopravní prostředek po městě až po různé sporty.

Jedním z těch „různých sportů“ je i takzvaný scooterjoring nebo zkráceně scooter. Jde o individuální musherskou disciplínu, kde se před koloběžku zapřahá pes (nebo dva). Scooter se v poslední době těší velké oblibě, možná právě proto, že se na rozdíl od canicrossu (běh se psem) a bikejoringu (jízda na kole se psem) smí zapřáhnout i dva psi.

Scooter se dvěma psy bývá označován jako „královská disciplína“ a musím říct, že je to vážně impozantní pohled na závodníka, který zapřáhne dva evropské saňové psy (psi ohařovitého typu speciálně šlechtění pro musherské sporty) a doslova se řítí rychlostí až 50km/h.

To jsem to ale vzala tak nějak od druhého konce – od těch profíků ;) Jak to tak s československými vlčáky bývá, těžko se můžou rovnat svými výkony plemenům k daným sportům určeným. To ale neznamená, že bychom měli házet flintu do žita. Koloběžku a vlka lze kombinovat různými způsoby!

Mě osobně na koloběžce nadchla především její „ideální rychlost“. Zkoušela jsem několikrát vyjet se psy na výlet na kole (jen tak se psy na volno, ne v zápřahu), ale jelikož nejsem vyložený turista a ráda jedu trochu svižně, bylo moje ideální tempo a psí ideální tempo dost rozdílné. ČSV nejsou sprinteři a aby se mnou uběhli třeba 50km dlouhý výlet, potřebovali si běžet podle sebe (zvlášť pes si u toho ještě potřebuje odbíhat značkovat keříky…), nemohla jsem je hnát. A mě nebavilo jet tak pomalu.
Kouzlo koloběžky spočívá v tom, že je na ní člověk o dost pomalejší (zní to trochu paradoxně). Vlastně na ní má zhruba tu rychlost, kterou je schopný ČSV klusat desítky kilometrů bez únavy. Navíc je to na koloběžce, hlavně do kopců, o něco větší fuška než na kole, a tak má u toho člověk pocit, že i dělá něco pro sebe a ne se jen veze.

Samozřejmě, i vlčáky můžete zapřahat… a dokonce s nimi závodit. Tak jako u každého sportu, pokud chcete být dobří, není to jen tak – je třeba tvrdě trénovat. Ale rozhodně, proč to nezkusit?

K zapřažení je potřeba několik věcí. Krom koloběžky, samozřejmě ;), je to postroj na psa a šňůra s amortizérem. Postroj proto, aby se pes neškrtil a mohl dobře táhnout, amortizér je důležitý proto, aby vyrovnával nerovný tah – aby zkrátka pes moc neškubal s vámi a vy s ním. Šňůru je nejlepší připevnit pod řidítka (existují na to i speciální nástavce, aby se šňůra nemohla zamotat do kola, ale jde to i bez nich), pokud má pes táhnout, nemůžete vodítko držet v ruce. To samozřejmě předpokládá jistou ovladatelnost psa, především v situacích jako je míjení jiných psů, setkání se zvěří a podobně. Na první jízdu je vhodné zvolit nějaké bezpečné místo, kde nejezdí auta a nehrozí, že na vás náhle vyběhne cizí pes a podobně. Dobře socializovaný a ovladatelný pes by neměl mít s během u koloběžky problém (první seznámení mladého psa je určitě lepší provést nejprve se psem na volno ;)).

Horší situace nastává, když chcete psovi vysvětlit, že má tahat… i mezi ČSV se sem tam najdou rození tahouni, ale je to spíš výjimka. Je tedy potřeba psovi vysvětlit, co se po něm chce. Na to existuje několik fíglů.

Asi nejlepším způsobem je zapřáhnout k nezkušenému psovi nějakého „profíka“ od kterého se to naučí. Málo kdo má ale tuhle možnost. Dále lze využít jiného člověka, který před vámi pojede třeba na kole a bude psa lákat (třeba i na žrádlo).
Jelikož já se psy trénuju většinou sama, musela jsem si vystačit i bez téhle pomoci a tak se mi nakonec nejvíc osvědčilo psy naučit, že za práci je v cíli čeká odměna – žrádlo. Zkrátka čím rychleji trasu odběhnou, čím víc potáhnou, tím dřív budou v cíli u misky ;)

Další výbornou věcí jsou společné tréninky. Při tréninku s někým dalším se psi navzájem hecují, předbíhají, nebo prostě jen nechtějí zůstat sami pozadu a silně je to motivuje. V canicrossu se na řadě míst v ČR pořádají oficiální společné tréninky, na koloběžkách to nebývá tak časté, ale pokud se nebráníte běhání, určitě lze tyto dva sporty kombinovat. Stačí se ale i domluvit s několika lidmi z okolí a vyjet společně. Společné tréninky mají taky tu výhodu, že se psi učí poslouchat a pracovat mezi dalšími psy, což je důležité, pokud byste chtěli vyrazit na závody.

Pokud vás neoslovilo ani zapřahání, ani obyčejné výlety, lze to všechno tak nějak spojit v jakousi extrémnější formu využití koloběžky. Dá se to nazvat třeba expedicí ;) Tak jako existují brašny na kola, do kterých se dají zabalit věci na několikadenní cestu, dají se takové pořídit i na koloběžku. A když si takhle naložíte všechno, co potřebujete a zapřáhnete psy a vyrazíte na víkendovou nebo i vícedenní cestu, to si potom připadáte vážně skoro jako na nějaké dobrodružné expedici. A teprve plně oceníte všechny výhody spojení „vlka a koloběžky“ – spojení neuvěřitelné vytrvalosti československého vlčáka, jeho schopnosti doprovázet vás kamkoliv v jakémkoliv počasí a možnosti využít jeho sílu a pomoc, když budete potřebovat.

Napsala a vyfotila Eliška Riegerová