Žádné události |
Právě přítomno: 9758 hostů a žádný člen
Sportovněji založení majitelé v převážné většině nádherného plemene Československých vlčáků se sešli se svými miláčky v 11 hodin u tzv. "Šutru", ostatní se přidali ve 12 hodin u hospůdky v Rovném. Přestože jsme se nemohli dočkat, přijíždíme poslední. Početná výprava (odhadem 25 lidí a tentýž počet psů) "Vlčí stopa" už míří směrem k úpatí bájné hory. Plni nadšení a sil je doháníme.
Hora Říp před námi vystupuje jako sopouch vypreparovaný z České křídové tabule. Jeho silný magnetismus jako by návštěvníky přitahoval.
Po kilometru rychlé chůze se zadýchaně proplétám mezi vodítky a pejsky spěchajícími k vrcholu. Původně jsem si mylně pod slovem výstup představovala pozvolné, pomalé stoupání, ale vlčáci se zřejmě rozhodli závodit, kdo bude první na vrcholu. Moje plíce začínají pomalu ale jistě protestovat, čtyřnozí miláčci jsou ve svém živlu, užívají si, a já rvu manželovi vodítko z ruky a nechám se táhnout.
Pohledem přelétnu smečku před námi, uklouzanou a krásně zasněženou cestu a vydávám se aspoň chviličku si odpočinout na Roudnickou vyhlídku, kterou právě míjíme.
Hodím úchvatný pohled na vesničku Krabčice pod Řípem, vyfotím a rychle nasazuji závodní tempo funícího davu, neboť Mája, která mě táhne nahoru, na mě vrhá nechápavý pohled, proč ji zdržuji, vždyť jsme skoro poslední. Fotím, funím, sotva popadám dech, opět fotím, protože je za nejkrásnější foto slíbená smradlavá kost, kterou si vloni nikdo nevyzvedl. Při lapání po dechu se snažím napínat uši, kdy se zepředu ozve výkřik, že první účastník expedice dosáhl vrcholu hory, která měří 459 metrů nadmořské výšky.
Melu z posledních sil. Ještě pár metrů a mé srdce zaplesá, plíce jásají, když spatřím patriotický nápis: "CO MOHAMEDU MEKKA, TO ČECHU ŘÍP", který zdobí výletní restauraci (dříve turistickou chatu) postavenou v roce 1907. Hurá - občerstvení na obzoru!
Někdo má svoji svačinku, jiný dává přednost teplému zahřátí žaludku, a někteří jedinci jen vychutnávali pocit praotce Čecha, když prvně vystoupil na vrchol Řípu, a shlížel na naši zemi zaslíbenou. Jupííí radost, vítězství a hřejivý pocit štěstí se dostavuje v plném rozsahu.
Předávám vodítko, zhluboka se nadechnu a zamířím vstříc teplé zelňačce.
Funíme, kocháme se, mluvíme, smějeme se, zase se kocháme, a postupně se zvolna přesunujeme k románské rotundě svatého Jiří z roku 1126, kde hromadné focení ukončuje poslední metr našeho výstupu. I z fotografií vyzařuje spokojenost nejen nás lidiček, ale především pejsani jsou šťastní a někteří svou radost z pohybu dávají najevo krásnými úsměvy. Hodinka strávená na vrcholu rychle uběhla. Byla protkána úchvatnými pohledy na "čévéčka", kteří svými ladnými pohyby na sněhu přátelsky laškovali mezi sebou a váleli se na sněhovém prostranství kolem nás. Cesta zpět už tolik nezatížila mé plíce a prudké klesání po sněhobílé cestě v mínus 8 stupních všichni zvládli dobře.
Děkuji všem za milou společnost, Janě Zítkové za pozvání, a už nyní se těším na další ročník krásného setkání, stejně jako i na jiné různé psí akce před ním.
Napsala Jana Čermáková