Žádné události |
Právě přítomno: 7103 hostů a žádný člen
Nejčastěji u psů chybí premoláry, méně často moláry, zřídka řezáky, ale vyskytl se i případ chybění špičáku. Dle statistik je zřejmé, že u jednotlivých plemen chybí některé zuby ve velkém procentu a jiné třeba nechybí vůbec.
Statistika také ukázala, že nejčastěji chybí zuby v dolní čelisti a daleko méně v čelisti horní.
Výsledky výzkumů ukazují, že chybění toho kterého zubu v horní čelisti je vázáno na pohlaví, a zrovna tak nadpočetné zuby jsou vázány na pohlaví; to znamená, že chybí-li horní zub u psa, chybí tentýž zub u jeho synů, nebo opačně chybí-li feně, pak jsou postiženy jen feny. U zubů v dolní čelisti tato závislost není zcela prokázána. Tato tvrzení nemají absolutní platnost, tzn. zub může chybět, ale nemusí. Každý zub je samostatnou genetickou jednotkou, jeho růst je kontrolován jedním genem. Chudozubost, stejně jako výskyt nadpočetných zubů, je vadou recesivní. Tato skrytá vada (jako každá jiná recesivně založená hodnota) se může skrývat po více generací a může se uplatnit, až když se vyskytuje u obou rodičů. Dominantní je vývin úplného chrupu. První premoláry a poslední moláry jsou však určitým způsobem ovlivněny i jinak, délkou čelisti.
Pokud se týká P1, má být tento zub prořezán jako první stálý zub, a to přibližně ve stáří jedince 105 dnů. Pakliže se prořezává později, je to nenormální a pravděpodobně počátek pozdějšího chybění tohoto zubu vůbec (u potomků). Další jeho specifitou může být, že v chrupu je neprořezán (ale je založen), což lze konstatovat pouze rentgenem. To samozřejmě je další stupeň nenormálnosti vývoje tohoto zubu. Konečně pak P1 může chybět vůbec.
Čili P1 má čtyři stupně vývoje, a to:
Podobně i zub M3 nemusí být prořezán, a tak je pro tento zub jedinec klasifikován jako chudozubý. Při statistice výskytu chybění M3 bylo zjištěno, že častěji chybí u psa, který má všechny P i M (až na M3) a že nejčastěji chybí oba zuby M3.
Při hodnocení počtu zubů v chrupu psa je nutno přihlížet k tomu, zda počítané zuby jsou zuby stálými, neboť je známo, že mléčné zuby mohou být nevyměněny (jsou to tzv. persistující zuby mléčné) a v dospělosti mohou být pokládány za zuby stálé. Mají však jiný tvar i barvu! Tyto persistující zuby obyčejně ve vyšším věku (4 roky a později) samy vypadnou a takový pes tam pak má po zubu mezeru. Je to velmi nemilé překvapení, protože předtím byl pes hodnocen jako plnochrupý a pak je vlastně chudozubý.
Záměrnou selekcí lze ovlivnit kvalitu potomstva. V jednom pokusu bylo přikročeno ke spojování jen chudozubých jedinců (po několik generací) a výsledek ukázal, že ze 45 získaných jedinců ve třech generacích nebyl ani jeden plnochrupý. Opačně však, při selekci rodičů plnochrupých a jejich spojování, byl dosažen opačný případ: z 19 potomků bylo 17 plnochrupých a jen u dvou chybělo po jednom zubu. I v tomto pokusu bylo vysledováno, že v horní čelisti chybí jen 15% zubů a zbytek - tj. 85% chyběl v čelisti dolní.
Z chovatelské praxe víme, že se u psů někdy vyskytuje nesprávný skus. Je tím míněn podkus nebo předkus u plemen, u kterých je přípustný nůžkový nebo i klešťový skus. U nůžkového skusu se řezáky dolní čelisti dotýkají zevnitř řezáků v horní čelisti. U klešťového skusu jsou postaveny řezáky obou čelistí proti sobě (kolmo).
U nůžkového skusu dochází někdy u některých jedinců k tomu, že řezáky dolní čelisti se řezáků v horní čelisti nedotýkají, a tak mezi řezáky obou čelistí vzniká mezera. Toto je pokládáno za chybu a takový jedinec nebývá puštěn do chovu.
U klešťového skusu (ale často i u nůžkového skusu) mohou řezáky dolní čelisti předkusovat, to znamená, že se řezáky v horní čelisti nedotýkají řezáků v dolní čelisti, a tak vzniká obrácený poměr než je popsáno výše. Je to hrubá chyba a takoví jedinci bývají z chovu vyloučeni.
K postavení řezáků (v horní i dolní čelisti) je nutno ještě dodat, že se často v chovu vyskytuje že řezáky (čelisti) nejsou v řadě (jeden vedle druhého), ale jsou tzv. rozházené (některé více vpředu, jiné vzadu). Pozoruhodné je, že i tato anomálie má dědičný charakter. Nůžkový skus je dominantní nad všemi ostatními odchylkami (podkus, předkus).
Všeobecně je přijat názor, že výsledné postavení řezáků proti sobě závisí rovněž na délkách čelistí. Ukázalo se, že kratší lebka se při křížení prosazovala spíše, nevykazovala však úplnou dominanci. Velmi důležité je, že délky horní a dolní čelisti se dědí nezávisle, takže při spojení dvou jedinců mezi sebou, kdy oba mají správný nůžkový skus, ale jeden z nich má dlouhou nosní partii a druhý naopak krátkou, docházíme ke značným extrémům u potomstva, které se projeví výskytem jak předkusů, tak podkusů. Dědičnost této vady je pak ale zcela jiná.
Článek se svolením přejatý a upravený ze stránek groenoir.com
V souboru rodokmenů KB Teriérů byl analyzován polymorfismus zubního vzorce, bylo pozorováno vrozené chybění jednoho nebo více spodních premolárů. Byly identifikovány 2 odlišné způsoby dědičné ztráty zubů.
První případ spočíval ve vrozeném nevyvinutí P2, často v kombinaci s chybějícími sousedními P1, P3 a též P4. Ve druhém případě bylo chybění P4 vyjádřením samostatné abnormality.
První případ se dědí jako recesivní znak, s téměř úplnou penetrací. Druhý případ je v této práci demonstrován jako vliv major-genu. Abnormalita se projeví u 70-80% homozygotů s mutací tohoto genu a u ne více než 20% heterozygotů a původního typu homozygotů.
Prokázalo se tedy, že tyto dvě abnormality jsou kontrolovány dvěma různými geny, které byly pojmenovány LPA2 a LPA4.
Axenovich, T.I., Kulikova, A.V., Knyazev, S.P. et al. Russ J Genet (2006) 42: 327. doi:10.1134/S1022795406030148
Dědičnost u zubů není ještě zcela prozkoumaná. Každý, a to i mléčný zub, má svůj vlastní gen, který mu přikáže vyrůst. Ale k tomu je ještě celá řada dalších genů, které ovlivňují jak geny jednotlivých zubů nebo celé skupiny těchto genů, tak se také ovlivňují mezi sebou navzájem. Prosazují nebo naopak zakrývají či blokují účinky ostatních genů. (Pak máme ještě další geny, které významně ovlivňují počet a kvalitu zubů, ačkoliv jejich hlavní účinky spočívají úplně někde jinde, např. geny pro krátkolebost nebo bezsrstost). Proto je v podstatě nemožné dosáhnout v chovu stoprocentně plnochrupé populace. Nicméně zařazení chudozubých zvířat do chovu vede vždy k dramatickému nárůstu chudozubosti, a jak můžeme vidět u jiných plemen, nejsou pak výjimkami ani jedinci, kterým chybí 10,15 nebo dokonce 20 zubů. U každého plemene nejčastěji chybí zuby jiné. Velšteriérům chybí nejčastěji P2 a M3, foxteriérům M3, německým krátkosrstým ohařům P1, u jezevčíků M3, u německých ovčáků P4. Záleží především na tom, jaké geny nesli ti nejvíce a nadměrně využívaní plemeníci v průběhu chovu.
Kamila Nováková